RapidShare a spol - príma služby, nebo pěkný kurvy?

obrazekPokud rádi a často „sosáte“ z internetu (různé věci, především takové, které by se asi sosat neměly), pak jistě znáte služby jako RapidShare a podobné (je jich hodně, ale RapidShare je z nich podle mého názoru asi nejznámější). Jsou to na první pohled príma služby, protože je hodně lidí používá, a to převážně ke sdílení nelegálních záležitostí, ať už softwaru, nebo audiovizuálních děl. Proto jsou príma, protože významnou měrou pomáhají v těchto ošemetných záležitostech.

Pokud se na to podíváme z té druhé stránky, tedy pohledem majitelů autorských práv na takto sdílené záležitosti, máme tu docela problém. Tyto služby se totiž „tváří, jako když dělají, že oni nic, oni jen muzikanti“ a ještě to podporují tím, že na náležité požádání sdílený „závadný“ obsah odstraní. Je to logické, jde o nejsnazší metodu, jak se vyhnout voplejtačkám se zákonem. Fakt, že stále existují a dokonce přibývají, je přinejmenším zarážející – asi se jim opravdu daří vystupovat jako seriózní organizace. Jenže – a teď je tu pohled ze třetího úhlu – voni jsou ve skutečnosti vychcaný jak díra do sněhu. Proč? Nastíním…

Na paškál si vezmu rovnou službu RapidShare coby (alespoň v mých očích) nejznámější společnost, která se „share-hostingem“ živí. Jejich služba je buďto „free“, nebo placená. Místo „free“ by se však spíše mělo říkat „trial“, protože je o časové omezenosti především. Pokud je totiž z jedné IP adresy (za níž může docela běžně viset vícero lidí) staženo „více mega“ (přesné číslo neznám, nějak nemám pocit, že by ho rapidi uváděli), musíte na stahování dalšího souboru počkat. A to někdy velice dlouho, záleží na tom, kolik se z dané adresy stáhne. Není zas takový problém dostat hlášku, že musíte čekat i 400 a více minut (to už je zhruba přes 6 a půl hodiny). S tím ostatně souvisí omezení velikosti souboru na maximálně 100 MB – dost na to, aby to vypadalo jako „relativně hodně dat“ a dost málo na to, abyste si požadovaný warez stáhli vcelku a bez čekání na další kusy (v případě té „free“ alias „trial“ varianty).

Nikdo mi nenamluví, že si tyhlety „share-hostingový“ služby nejsou vědomy toho, že se přes ně tahají z drtivé většiny nelegální věci (kdo chce namítat cosi o tom, že audio/video je u nás stahovat legální, ať si uvědomí, že drtivá většina těch, co to do rapidu a spol uploadnou, na to nemá právo). Stále „rapidnější“ omezování free služby je pak jednoznačný tlak na uživatele ve smyslu „chceš ten warez sosat? Zaplať!“. Ono je totiž mnohdy to čekání ve free variantě neúnosné a ještě to graduje se sdílením jedné IP adresy mezi více uživateli, kteří by si také rádi něco sosli, takže pak třeba sedí každý doma u svého kompu a zběsile mačká ke konci čekacího limitu F5, aby to byl právě on, kdo si sosne další 100MB dávku ilegality. Takže je ta služba použitelná pouze za peníze, nebo s nekonečnou dávkou trpělivosti, kterou má vzhledem k prosperitě těchto služeb nejspíše zanedbatelné procento lidí (i když zase tak zanedbatelné asi nebude, když se ty čekací limity stále zvyšují).

Osobně ctím takové pravidlo, že když už se s někým o něco dělím, dělám to z potěšení a nenárokuji si za to odměnu. Naopak „ťamani“, kteří na tržnicích prodávají podomácku zkopírované filmy – to jsou u mě opravdoví piráti, kteří by měli za své činy jít sedět a ne „Franta od vedle, co mi tu gamesu pučil“ (v očích různých „ochranných svazů“ a podobných jsou ale všichni stejní, přestože před zákonem by větší trest dostal právě ten, kdo se na tom živí). Prodejci takových kopií jsou obyčejní příživníci, kteří jednoduše parazitují na cizí práci (dlužno dodat, že takových příživníků je i v legálním řetězci ne zrovna málo, ale to odbočuji). Zkrátka a dobře se „živí na warezu“ (teď pojmem warez pro jednoduchost míním jak software, tak i hudbu a filmy a podobně) a vůbec je to nesere. Stejné je to i se share-hostingy – „živí se na warezu“, jinak řečeno s drzostí sobě vlastní si nechávají platit za sdílení z drtivé většiny nelegálního obsahu (a jak jsem už řekl, nikdo mi nenamluví, že provozovatelé těchto služeb o tom, co se tam sdílí, nevědí). Kdyby bylo technicky zajištěno, že by na internetu nešlo nijak sdílet nelegální obsah (nebo máme říkat autorsky chráněný?), šel by tento byznys do kytek a dost možná by vůbec nevznikl. Kdo by měl zájem o sdílení fotek z dovolené nebo dokumentů a ještě by za to chtěl platit? To se dá udělat bez problémů i bez takovýchto služeb.

Share-hostingové služby proto nabízejí za stahování takovou cenu, aby se to uživateli vyplatilo víc, než kdyby stahovaný obsah musel koupit „oficiální“ cestou. Uploadování je pak zdarma vždy, to je totiž „voda na mlejn“ – „nahrát k nám soubor je přeci tak snadné“ (jenže dostat ho odtud už často něco stojí). Vypadají tedy jako hodný strýček, který přináší svým dětem bonbónky. Vlastně lepší přirovnání je „babička“, ne strýček. Ta totiž typicky vyžaduje za ty bonbónky vděčnost – a běda, jak ta vděčnost není dostatečně znát! Jinak přicházejí omezení, komu babička víc nadržuje a koho víc pomlouvá (vy takovou babičku v okruhu blízkých nemáte? Kua závidím vám). Podobné je to i se share-hostingy – kdo neplatí, ať netahá, nanejvýš mu dáme ochutnat, abychom ho nalákali.

Nemám rád „piráty“, kteří „pirátské“ kopie čehokoliv prodávají. Nejde přitom o cenu, jde o princip. Když se chci s někým o něco dělit, považuji za slušné za to nic nechtítm nedělím se pro zisk, ale z přátelství. A stejně tak nemám rád share-hostingové služby, které dělají prakticky totéž – prodávají „pirátské“ kopie čehokoliv. Je to prostě kurvárna, i když někteří tomu říkají prostě byznys. Takovým podle mě schází slušnost. Bohužel, vídám jich kolem sebe docela dost.

Komentáře

Zatím zde žádný komentář není.

Možnost přidat další komentáře byla zrušena, protože už mě přestalo bavit bannovat spammery. Omlouvám se za nepříjemnosti.